Mytologie, sakrálno, historie, archeologické a speleologické průzkumy a objevy,
pozoruhodný přírodní fenomén - první komplexní web o jeskyních a tajemstvích od Svámího Gyaneshwarpuri
Svaté schody pod Ochozí u Brna - mnou předpokládané místo zjevení. Foto: Svámí Gyaneshwarpuri 2021.
Hádecké Svaté schody.
Místo zázračného zjevení.
Slyšel jsem starou pověst, tak starou že se až tají dech, o níž nevím jestli již byla někým zaznamenána v literatuře, že na Svatých schodech v Údolí Říčky došlo k zázračnému zjevení, snad se zde prý zjevila ve středověku Panna Maria. Nevím jestli se zde zjevila Panenka Maria, neboť podle mne tato pověst může být zrcadlením mnohem starších událostí a nést skutečně nějaké reálné jádro, což by svědčilo o tom, že celé Svaté schody jsou ve skutečnosti miniaturní zdejší svaté území, a to zejména za pravěku. Tak až opravdu stará může být v podstatě tato pověst o zjevení "Panny Marie." O tom již svědčí rovněž staré pojmenování zdejšího lidu celého vápencového hřbitku mezi Údolím Říčky a Ochozským žlíbkem na "Svaté schody". Co se za tímto starým místním pojménovámím asi skrývá? Na jaké události v paměti lidu se zde podvědomě či nadvědomě vzpomíná? Není v této souvislosti bez zajímavosti můj postřeh, že se zde nachází nepochybně svatá jeskyně, mnohem později za Třicetileté války pojmenovaná na "Švédův stůl", která byla dle mého názoru i zde prožité vize opravdovou šamanskou jeskyni, osídlenou v pravěku svatými muži v duchu té doby - osamělými šamany. Obzvláště Jeden z těchto šamanů se svojí svatostí prý vyrovnal Ježíši či Buddhovi, kteří přišli na svět ale až tisíce let po něm. To se psal asi magdalenién, možná ještě dřív kdy zde žil neandertálec. Že je Švédův stůl svaté místo celého tohoto údolí považuji za téměř jisté. Podobně svatá místa však byla i v jiných dalších jeskyních tohoto Údolí, i když Švédův stůl je morfologicky a svoji vhodnou polohou v ostrohu Svatých schodů predisponován být asi nejdůležitější a hlavní osamělou svatyní celé této oblasti na jihu Moravského krasu.
Jeskynní systémy pod Svatými schody na mapě Jana Himmela z roku 1999, aktualizovat Marek P. Šenkyřík roku 2005.
Úvod do problému.
Co znamená Hádecké údolí v mém životě.
Hádecké údolí, dnes zvané Údolí Říčky mi učarovalo, jako mnoha z vás, již dávno. Ve věku okolo 13 a 14 let mého života jsem byl se skupinou pionýrů z Bosonoh, tedy již za socialismu, v tomto tehdy velice utišeném a opomíjeném území na jihu Moravského krasu. S jeskyňářem Karlem Plívou, který byl pro mne prototypem velikého jeskyňáře v modrém plátěném overalu, v kanadách a s nifkou na opasku, co přespával v jeskyních, původem z Březinské skupiny brněnského Speleoklubu, kde byl vedoucím výzkumu na jeskyni Malý lesík u Březiny, jsem někdy v roce 1980 či 1981 vstoupil do jeskyně Netopýrky. Karel Plíva nás vzal s sebou na náročnou exkurzi - vzhledem k našemu věku - plazivkovitou cestou do spodního patra této jeskyně, k podzemnímu potůčku. Tehdy jsem ucítil první volání abych se stal jeskyňářem, cizím slovem speleologem, k čemuž mne sám Karel Plíva vybízel. Nabízel mi vstup do jejich skupiny. Dlouho jsem nad tímto pozváním přemýšlel a nechával ho zrát, až jsem se jednoho dne spontánně - v roce 1985 - rozhodl zatelefonovat MUDr. Jiřímu Urbanovi, jednateli ZO ČSS 6-12 Speleologický klub Brno. Ten mne vybídl abych je ihned navštívil v Březině. V té době bohužel můj velký vzor Karel Plíva se vzdal vedení Březinské skupiny i speleologie vůbec, čímž vyhasl i speleologický život skupiny jíž byl tahounem, která se po jeho odchodu proměnila jen ve skupinu chalupařící, zdící chalupu v Březině s vizí, že bude jednou sloužit jako speleologická základna, mimo jiné i pro zahraniční speleology z kapitalistických západních zemí. Do tohoto neradostného hodokvasu jsem tedy přišel v roce 1985 já se svým zápalem obnovit průzkum v Malém lesíku. V té době jsem měl již za sebou celkem slušnou intenzivní speleologickou činnost, neboť již od roku 1982 jsem prováděl samostatně anonymním způsobem tajný speleologický průzkum jeskyně známé pod Himmelovým kódem Ř-24, čili Slezákovy díry vysoko ve svahu Hádeckého údolí. Zmiňme se zde jen, že jsme ve vchodu Slezákovy díry učinili zajímavý archeologický objev kostí dítěte s mléčnými zuby, které podle přítomné keramiky pocházelo pravděpodobně z neolitu. Na Malém lesíku jsem ihned po svém příchodu do skupiny březinských jeskyňářů tedy obnovil s požehnáním vedení skupiny jako vedoucí speleologického průzkumu velice aktivním způsobem objevování bludiště Malého lesíka. Toto velice romantické, harmonické a míruplné období trvalo až do roku 1987, kdy bylo zákeřně přerušeno a já musel na dva roky narukovat na vojnu.
Pod vedením Karla Plívy jsem tedy onoho roku 1980 či 1981 vstoupil do své první jeskyně v životě Netopýrky. Jedná se o malé bludiště paleoponoru Říčky a souhrnné délce chodeb 120 m. Opravdu si mne pro speleologii Netopýrka získala. Další jeskyně jíž jsme ve svém mládí samostatně navštívili byla samozřejmě nedaleké jeskyně Málčina. Navštívili jsme její dóm, jeden z největších v jižní části Moravského krasu a prolezli i všechny ostatní postranní chodby. Více jsem se však Svatým schodům tehdy již nevěnoval, neboť jsem začal být vytížen svými speleologickými výzkumy na jiných, podle mne tehdy perspektivnějších lokalitách. U Březiny to byl již zmíněný Malý lesík, který jsem však posléze opustil a založil si vlastní skupinu na jiném místě. S touto tzv. Novodvorskou skupinou (dnešní ZO 6-26 Speleohistorický klub Brno) jsem odešel bádat na nedalekou Plošinu Skalka, kde byl u Nového Dvora v lese k dispozici do té doby anonymní závrt s malým občasným ponorem. V něm jsme zahájili samostatný výzkum a hned objevili vstupní partii náročné plazivkovité odvodňovací jeskyně mnou pokřtěné na Ponorný hrádek. To bylo v roce 1990. Potom přišel v roce 1995 další objev na Plošině Skalka, pod Hynštovým závrtem Zub, propasti Soví komín. Ale o těchto výzkumech zde již nebudu vyprávět, neboť jsou mnou již svědomitě popsány ve speleologické literatuře. Pak uplynuly další desítky let speleologa a posléze i poustevníka v Moravském krasu nejen jih, ale nově i střed. V době kdy jsem bádal na náročních pracovištích na Habrůvecké plošině: v Závrtu u Habrůvecdkých smrků a na Děravce, to bylo někdy v letech 2005 až 2007, mi přišly opět vnitřní pokyny abych se souběžně sekundárním způsobem věnoval i problematice Svatých schodů v Údolí Říčky svého mládí. Skutečně jsem zde vytipoval k výzkumu nepovšimnutou nenáročnou plazivku, jež však vede do neznáma pod Svaté schody, Paleoponoru v Ochozském žlíbku, který se nachází na dohled od mnou znovuobjevené tzv. Barunčiny jeskyně pod Svatými schody. V roce 2006 jsem v Paleoponoru dokonce učinil několik intenzivních bádacích akcí, při nichž jsem v úplném osamění s krompáčem v ruce pronikl až k čelbě J.Himmela, který tu bádal půl století přede mnou. Svaté schody mne tedy stále něčím mysticky přitahovaly a připadaly mi zajímavé a tajemné, přestože se jedná o území - jak se v krasu dobře ví - vhodné spíše jen pro nenáročné začínající jeskyňáře a exkurzisty, bez vidiny větších objevů. Proto jsem po letech opět podnikl nové průzkumné výpravy do obou zdejších větších, ve skutečnosti ale malých, jeskyni: Netopýrky a Málčiny, které jsem si prohlédl svým novým zkušenějším pohledem a opravdu mne něčím zaujaly. Dokonce jsem vytušil v prostoru mezi Švédovým stolem a Netopýrkou další významnou dosud neobjevenou jeskyni, "druhou Málčinu." V těchto místech se nachází linie prořícených závrtů detekujících podzemní trativod ponorné Říčky a to velice příznivým směrem k oné neznámé jeskyni pod ostrohem Svatých schodů. Proto jsem v roce 2019 reálně uvažoval o otvírce toho závrtu nejblíž svahu, který jsem pojmenoval na "Závrt pod Svatými schody". Jeho průzkumu se mělo ujmout mé nové občanské sdružení pod názvem "Speleologie v denním životě" spolu s Kamilem Pokorným, dobře známým senzibilem a speleologem z Údolí Říčky. Ale k tomu z osobních důvodů bohužel nedošlo a od té doby byly Svaté schody speleologicky mnou opět opuštěny. Jen na Švédův stůl jsem se příležitostně uchyloval již jako poustevník, abych zde u nohou onoho neviditelného Vesmírné šamana zkoušel meditovat. Taky jsem předsedovi Speleoklubu Pavlu Chaloupskému na moji žádost pomáhal s fotografováním Málčiny jeskyně. Tyto fotografie z roku 2022 jsem vystaveny na tomto webu. Na konci roku 2024 mi přišel opět nový vnitřní pokyn abych se znovu vrátil zpět do Moravského krasu, který jsem krátce před tím zdánlivě definitivně na protest proti Správě CHKO Moravský kras, za to že mi nechtěla povolit poustevnu, opustil. Nyní se chystám odejít meditovat, nebo prostě jen rozjímat a vylaďovat se, na Svaté schody, na místo údajného zjevení "Panny Marie" neboť se chystám empaticky procítit tuto středověkou, nebo snad až pravěkou legendu. Začal jsem též shromažďovat všechny dostupné informace o speleologii, archeologii tohoto údolí, zatím jsem však s tím na úplném začátku a vůbec si přitom nepředstavuji, že bych se vrátil zpět k praktické speleologii, kterou jsem již z vyšších důvodů své duchovní cesty jednou pro vždy pravděpodobně opustil. Nemám tedy v plánu konkurovat zdejším řádně etáblovaným speleologickým skupinám SE-3, ZO 6-11 Královopolská a ZO 6-12 Speleologický klub Brno. Spíše jen pro vlastní potěchu s touhou po osobním poznání se zanořím do archivů a knihovem a vyzvednu z nich maximum všech již dávnou pozapomínaných informací. Tímto archivním průzkumem se tedy budu zabývat v nejbližší době, pokud k tomu budu mít vnitřní požehnání. Přitom chovám naději, že se mi podaří naladit a napojit na Božího strážného ducha Svatých schodů a Hádeckého údolí, jejich mystickou auru a empatickou meditační cestou se tak dozvím více o jejich dosud neznámých osudech vtisknutých citlivému srdci srozumitelným způsobem do zdejší přírody, skal, stromů, mechu, vodních toků i jeskyni.
Svámí Gyaneshwarpuri
V Brně - Bosonách 29.prosince 2024
První zmínka o Malčině jeskyni z roku 1909.
ANONYMUS: "Erschliessung einer neuen Tropfsteinhőhle in der Mährischen Schweiz." Tagesbote, 59, 240 (24.5): 3. Brünn.
Málčina jeskyně
Vchod do Málčiny jeskyně skrytý v úbočí Svatých schodů. Foto: Pavel Chaloupský 2022.
Speleohistorie Málčiny jeskyně
Málčina jeskyně byla oficiálně objevena dne 23.května roku 1909 členy německého spolku Verein Deutscher Turisten – sektion fűr Hőhlenforschung (V.D.T.): K. Kubáskem, G. Nouackhem a L.Kellerem. Ale již rok předtím - v srpnu 1908 - objevil K. Kubásek (který je mimochodem v archeologii znám jako objevitel slavné „ochozské čelisti“ neandrtálce) po průkopu závrtku u skalní stěny poblíž Švédova stolu úvodní partii jeskyně v délce 30 m (ANONYMUS 1909), zvanou dnes Jižní a Poradní dóm. V tomuto místu se znovu vrátil se svými přáteli z vyšší německé technické školy a dne 23. května 1909 odtud společně pronikli nizoučkým průkopem plazivkovité Spojky do šedesát metrů dlouhé krásné páteřní Hlavní chodby, kterou prošli napříč ostrohem Svatých schodů do obrovského dómu (Blátivý a Kamenitý dóm). Tím K. Kubásek, G. Nouackh a L.Keller objevili v podstatě celou, dnes známou jeskyni, 2. nejdelší v údolí Říčky. Její délku uvedli 120 m, a pojmenovali ji po Kubáskově sestře „Maltschigrotte“. A již druhý den po objevu - 24. května 1909 - vkládají o svém úspěchu zprávu do německého brněnského denníku Tagesbote (ANONYMUS 1909, DVOŘÁK 1950, BALÁK a kol 2001, s.153). Jméno jeskyně by se tedy mělo správně psát „Maltschina jeskyně“ (SKUTIL 1944, s.83), později se vyskytlo i pojmenování „Bahenní jeskyně“ (PRIX 1947, s.26), které je opravdu výstižné, ale nemá prioritu. První speleologická mapa Málčiny jeskyně pochází z r. 1929 od čelního představitele německé organizace V.D.T. ing. K. Feitla, a zůstává v platnosti dodnes (HIMMEL – HIMMEL 1967). V roce 1928 se o jeskyni stručně zmiňuje Antonín Boček ve svém Průvodci do Moravského krasu, který však o Málčině zaznamenává pouze jedinou větu, že: „vykazuje nádhernou ornamentiku a souvisí asi se spodními vodami“ (BOČEK 1928, s. 290). V roce 1948 výrazně vstupuje do historie poznání Málčiny jeskyně člen brněnského Speleoklubu Jaroslav Dvořák, který učinil „zajímavé zjištění… když zjistil, že tudy protéká vodní ručej, který mizí v bahnitém závrtu ve velké prostoře Málčiny jeskyně. Tímto zajímavým zjištěním byla potvrzena domněnka A.Bočka o souvislosti Málčiny jeskyně s podzemními vodami (VÝBOR SK 1949, s. 90-91, DVOŘÁK, 1949, s. 37). „Na návrh A.Bočka bylo provedeno virgulové ohledání, které prováděl známý proutkař pan Knap z Drysic“ (VÝBOR SK 1949, s. 91) a v blízkosti j. Málčiny byl nalezen závrt, kde se započalo se sondováním (P.R.1949, s.303). V letech 1948-1952 zkoumali Málčinu jeskyňáři Speleologického klubu v Brně sdružení okolo Jaroslava Dvořáka v tzv. Hádecké skupině, kteří se pokoušeli proniknout z oblasti Poradního dómu „k podzemnímu řečišti Hádeckého potoka, a do nyní již neaktivního starého propadání ležícího pod Švédovým stolem“ (P.R. 1949, s.303, DVOŘÁK 1949, 1950, VÝBOR SK 1950, s. 83, DVOŘÁK 1952, s.228). V roce 1949 byla Málčina nově zmapována (P.R.1949, s. 303) a tento „Dvořákův plán“ byl uveden do literatury v roce 1950 (DVOŘÁK 1950). V roce 1951 bylo sondováno i v Blátivém dómu v místě podzemního vývěru a ponoru občasného potůčku (VÝBOR SK 1952, s.37). Poslední zprávy o průzkumu jeskyně Málčiny se v literatuře ztrácejí v roce 1952, kdy se ještě „po velmi namáhavém průkopu podařilo prodrát do nové síně bývalého paleoponoru“ (VÝBOR SK 1953, s. 78), avšak již následující rok ve Výroční zprávě brněnského Speleoklubu nacházíme z Málčiny pouze zmínku, že v ní „byly studovány poměry, za nichž dochází ke vzniku nickamínku“ (VÝBOR SK 1954) „Od dob činnosti Hádecké skupiny již nebylo v jeskyni soustavněji bádáno“ (HIMMEL – HIMMEL, 1967, s. 28), lokalita sloužila spíše jen exkurzním účelům, a byla zde konána ojedinělá hydrologická pozorování.
Autor tohoto webu (Swami Gyaneshwarpuri) v Jícnu děla v Málčině jeskyni. Foto: Pavel Chaloupský 2022.
Současnost jeskyně
Protože v jeskyni není co zničit, a její pověstné bláto z ní nikdo neodnese, zůstává Málčina (spolu s nedalekou Netopýrkou) dlouhodobě otevřená. Její nenápadný vchod je však v úbočí Svatých schodů dobře skrytý a ví o něm jen místní znalci. Do svážné mazlavé vstupní skluzavky se průměrný turista neodváží, a jeskyně je proto se svojí délkou chodeb okolo 190 m, občasným útočištěm hlavně pro začínající jeskyňáře, skauty či trampy. A přece se jen jediný metr za plazivkovitým vchodem (pozn.: objevný vchod je zavalený) nachází jedna z největších dómových prostor jižní části Moravského krasu, a v jeskyni je ke spatření i skutečný geologický poklad, o němž sám geolog J. Dvořák vydal svědectví, že „snad nemá takovou klasickou obdobu v celém Moravském krasu“ (DVOŘÁK 1950, s. 65). Je to známý málčínský „Jícen děla“ – relikt tlakového erozního kanálu z nejstarší vývojové fáze jeskyně, který jako zázrakem zůstal zachován i po zmlazení chodeb. Jinak je jeskyně pověstná hlavně svým blátem. Na poč. 90. let podnikla Správa CHKO pokus o uzamčení této tradiční blátivé exkurzní lokality, který však byl nezávislými ekology vnímán jako zbytečně přísné opatření (ŠENKYŘÍK 1994, s.40). Zavařená vstupní uzávěra po nějakém čase ze vchodu jeskyně zase zmizela, a od té doby zůstávají jeskynní systémy pod Svatými schody osvícenecky opět volně přístupnými. Já sám Málčinu znám od roku 1982. Při jednom ze vstupů do této jeskyně jsem tehdy, na jaře roku 1984, pozoroval v Málčině padat ze stropu Hlavní chodby asi 2 m vysoký vodopádek. Ve svém speleologickém mládí jsem se však domníval, že se jistě jedná o hydrologický jev všeobecně známý speleologickým kmetům. Nevěnoval jsem mu proto více pozornosti, jen mi bylo divné, že sympatická meandrující erozní chodbička, která je skrytá až na balkónku u stropu Hlavní chodby (z níž podzemní potůček vytéká), není zakreslená v žádné speleologické mapě. O několik let později (kolem r. 1995) si tohoto neznámého podzemního přítoku do Málčiny jeskyně všiml jiný jižanský krasový badatel, Petr Kos z Mokré, který byl rovněž udiven, absencí jakékoli literární zmínky (KOS, P., ústní sdělení 1995). Dokonce ještě ani v roce 1999 se zdejší hlavní autorita přes hydrografii Hádeckého údolí, RNDr. Jan Himmel, ve svém syntézním článku, speciálně věnovaném novým poznatkům o hydrografii Málčiny jeskyně, o existenci jarního vodopádku v Hlavní chodbě – nezmiňuje. (HIMMEL 1999). Bylo proto pro mne překvapením, že „Periodický potok, který se nachází zhruba v polovině Hlavní chodby, dva metry nad úrovní jejího dna“ byl pro vědu řádně objeven až v roce 2001, kdy byl zanesen do literatury RNDr. Ivanem Balákem ze Správy CHKO Moravský kras (BALÁK 2001, s. 60), a J.Himmel jeho prioritu následně potvrzuje (HIMMEL 2002, s. 9). Epizoda s objevem Přítokové chodby nad vodopádkem nám jen dokresluje v jakém stavu poznání je speleologická problematika Málčiny jeskyně.
Před Jícnem děla v Málčině jeskyni. Foto: Pavel Chaloupský 2022.
Poznámky ke genezi a speleologickým perspektivám jeskyně
Nikdo nepochybuje o tom, že Málčina jeskyně je monumentálním paleoponorným hltačem vod Hádecké Říčky s předpokládaným - vysoce zasedimentovaným - podzemním odvodňováním k J, pod úbočí Lysé hory.
Otázka prolongace Dvořákova ponoru v Blátivém dómu
Za kritické místo jeskynního systému je přitom tradičně považován Blátivý dóm (BALÁK 2001, s.37), kde se jistě nachází pohřben hlavní odvodňovací paleoponorný kolektor této jeskyně. Za pozornost stojí Z cíp Blátivého dómu, který působí dojmem zařícené chodby větších rozměrů, a nikoli jen jako vysucení jeskynního komína. Dno Blátivého dómu, které je dodnes inundováno „Dvořákovým podzemním potůčkem“, se ale nachází v 317 m.n.m. (nivelace dle HIMMEL 2000, s.17), tedy maximálně 9 m nad hladinou spodních vod, kterou Málčině diktuje 700 m vzdálený Vývěr Říčky I (308 m.n.m.). Praktický speleologický průzkum „Dvořákova ponoru“ na mokvajícím dně Blátivého dómu se tedy jeví dosti diskutabilní, a byl by jistě přírodními faktory značně limitován, a to navzdory Dvořákovu tvrzení, že se zde „mezi balvany voda prodírá s hukotem do dalších, asi volných prostor“ (DVOŘÁK 1952, s. 228), což zde později nebylo již pozorováno (HIMMEL 1999, s. 17). Též velmi vzácně se objevující podzemní jezero, vzlínající za povodňových úkazů ze dna dómu (PRIX 1949, s.37, HIMMEL 2000), svědčí spíše o poloucpaném sifonálním stavu na odtokových trativodech pod Blátivým dómem. O Dvořákově podzemním potůčku se ví, že ještě před přítokem do Blátivého dómu bifurkuje (DVOŘÁK 1952), a J. Himmel o potůčku zjistil, že je živen směsí vod z ponorů Říčky a vod čistě krasově autochtonních (HIMMEL 1999, s.17). Badatel Kamil Pokorný očekává na základě reakcí svých virgulí pod dnem Blátivého dómu "velký neznámý dóm." Netřeba ale dodávat, že speleologický průzkum by byl na dně Blátivého dómu mimořádně obtížný a pro "málčinské bláto" v podstatě nereálný. Mě se toto místo nejeví tak perspektivní jak se usuzuje.
Tajemství málčinského horizontu 322-321 m.n.m.
Naproti tomu zůstává zcela otevřena - ba nepovšimnuta - prolongace velmi výrazného, téměř vodorovného málčinského paleopatra 322 – 321 m.n.m. (Hlavní chodba s trativody, Spojka, Poradní a Jižní dóm), visícího 4 – 5 m nad dnem Blátivého dómu. Protože v jeskyni docházelo k podzemnímu soutoku dvou ramen podzemní Říčky (vchody č.1 a 2) a navíc pravděpodobně i Ochozského podzemního potoka (ucpané trativody na J konci Hlavní chodby), není dodnes dokonce rozřešena ani diametrální otázka, odkud kam vodní paleotoky jeskynními chodbami vlastně tekly. Generální, speleologicky významný směr, se zde jeví být J, resp. JV. Tyto chodby mají evidentně náběh na bludištní systém, a je to jen jejich vysoký stupeň ucpání jílovitým blátem zvodnělé a přilnavé konzistence (málčinské bahýnko – to je opravdu pojem!), co odpuzuje průměrného jeskyňáře od jakékoli speleologické činnosti v této jeskyni. Zcela neznámou jeskyni - „druhou Málčinu“ – např. očekávám v exponovaném břehu Svatých schodů mezi Švédovým stolem a Netopýrkou. Rovněž severně od Málčiny je ještě prostor, kam by se jedna neznámá jeskyně vešla.
V Hlavní chodbě poblíž Blátivého dómu Málčiny jeskyně. Foto: Pavel Chaloupský 2022.
Otázka prolongace ucpaných trativodů v Poradním a Jižním dómu.
TTato prolongace je stále otevřená směrem pod Švédův stůl a do předpokládaného jeskynního systému podzemní Říčky v trojúhelníku mezi Závrty pod Svatými schody, Barunčinou pod Svatými schody, Paleoponorem v Ochozském žlíbku a Netopýrkou (ŠENKYŘÍK 2005a, GYANESHWARPURI 2022a). Snad se najde výzkumce, který toto dílo Hádecké skupiny v Poradním a Jižním dómu dokončí. Pokud by se otevřel vchod č. Ř-5b do Málčiny jeskyně (objevný Kubáskuv vchod z roku 1908), byl by vyřešen problém kam s nakopanými sedimenty. To by bylo poměrně snadné. Pokud budou trativody člověku průstupné je to poměrně perspektivní místo jako východiště objevných exploatací pod ostroh Svatých schodů, který speleologicky stále přitahuje neznámem. Tato otázka je tedy zdá se otevřena pro další zájemce.
Otázka prolongace dvou trativodů Ochozského potoka na konci Hlavní chodby.
Na jižním konci Hlavní chodby se nacházejí dva ucpané erozní trativody slušných dimenzí. Trativod vpravo, přicházející od západu, je nepochybně přítokový, druhý Trativod vlevo, směřující na východ, je odtokový. Oba trativody s největší pravděpodobností vytvořil Ochozský podzemní potok, který to má odtud ke svému povrchovému korytu jen několik málo metrů. Máme zde tedy důkaz, že málčinské bludiště vytvořily dva vodní toky, nejen Říčka, ale i Ochozský potok. Trativod vytvořený Ochozským potokem vlevo na konci Hlavní chodby směřuje do speleologického neznáma pod jeskyni Švédův stůl a odtud dál velmi zajímavým směrem pod ostroh Svatých schodů. Do tohoto Trativodu vlevo se možná sekundárně načepoval neznámý recentní inundační potůček přitékající Trativodem nad Jarním vodopádem a mizícím pod skalními kulisami široce klenuté, avšak velmi nízké Spojky. Trativody na konci Hlavní chodby jsou bohužel beznadějně hermeticky zasedimentovány zvodnělým tzv. málčinským bahýnkem. Případná otvírka Trativodu vlevo východním směrem by byla ale poměrně perspektivní a zajímavá, potýkala by se však s brzkou nemožností ukládání těžených sedimentů na podzemní deponii v Hlavní chodbě. Z tohoto důvodu se do objevování tohoto trativodu nikdo vážně bohužel nehrne.
U trativodů na konci Hlavní chodby Málčiny jeskyně. Foto: Pavel Chaloupský 2022.
Otázka prolongace přitokového Trativodu nad Jarním vodopádkem v Hlavní chodbě.
Kolektiv ZO 6-12 Speleologický klub Brno (Petr Kos, Petr Kučera) prokopával přítokový Trativod nad Jarním vodopádkem, nalézající se zhruba v polovině Hlavní chodby, a to do vzdálenosti cca 10 m. Ucpaný trativod pokračuje dál, ale nepříznivým směrem k nedalekému Ochozskému žlíbku kde se jistě nachází neznámý miniaturní inundační ponůrek. Tím Málčina jeskyně dosáhla délku cca 190 m.
Otázka prolongace odtoku potůčku do Spojky.
Toto místo pod skalním stropem Spojky v místě odtoku podzemního potůčku od Jarního vodopádku prozkoumal na základě mého doporučení Pavel Chaloupský, člen ZO 6-12 Speleologický klub Brno. Dle jeho sdělení se zde nacházejí kypré sedimenty. Odtoková horizontální spára je však velmi nízká a je otázka zda bude průstupná. Nachází se zde však hydrologicky průtočná odtoková cesta do neznáma pod Svaté schody. Jen několik málo metrů od Spojky je to zde do vyústění této plazivky do více dimenzovaného trativodu vlevo z konce Hlavní chodby. Načepování odtokového potůčku od Jarního vodopádku v Hlavní chodbě do ucpaných erozních struktur větší dimenze je zde tedy velmi pravděpodobné.
Teorie fosilního paleopatra Říčky pod Lysou horou
Málčina jeskyně má ještě svá nepovšimnutá tajemství. Pokud pomineme výše naznačené, avšak půdorysně omezené speleologické rezervy vlastní ostrožny Svatých schodů, zůstává především neobjasněna speleologická funkce nedalekého nebetyčného vápencového útesu Lysé hory, v níž se odjakživa tuší rozlehlé podzemní prostory. Dosud se v podzemí Lysé hory reálně uvažuje o existenci pouze nejnižší, trvale zatopené, jeskynní etáže protékané recentním tokem dosud neznámé podzemní Říčky s přítoky, kterou Vývěr Říčky I potápí v 308 m.n.m. do freatické zóny. Má otázka však ale zní: co víme o paleopatru Říčky pod Lysou horu, z její předposlední vývojové fáze, které by odpovídalo málčínskému horizontu 322 – 321 m.n.m., k němuž činí naprosto vodorovné paleoponorné chodby v Málčině jeskyni náběh? To je jistě zajímavý námět na další zamyšlení! Vápencový masiv Lysé hory, obtékaný Říčkou a Ochozským potokem, tedy splňuje všechny předpoklady, aby měl slušně erozně poddolovanou základnou… Již v roce 1947 dr. Rudolf Prix prorocky napsal půvabnou větu: „Úsek k výtokům Říčky je neznám a veškeré domněnky pro významné objevy jsou oprávněny“ (PRIX 1947, s.26).
Virgulové anomálie v okolí Málčiny jeskyně.
Kamil Pokorný a Ladislav Slezák z pracovní skupiny SE 3 (Tři senioři) detekovali virgulí v blízkosti Málčiny neznámý dóm a další prostory.
Kamil Pokorný je senzibil známý svými psychotronickými schopnostmi na bázi virgulování dosud neznámých a nikým neviděných a netušených jeskyní v celé
jižní části Moravského krasu. A výsledky jsou to opravdu vskutku pozoruhodné! Výsledky těchto svých rozsáhlých virgulových prací v údolí Říčky a na
přilehlých náhorních plošinách dodnes plně neodtajnil, proto zde zanechávám o jejich existenci pouze literární zmínku a více se nerozepisuji. Výsledky těchto virgulových průzkumů Kamila Pokorného však nebudí vůbec mou důvěru - to se přiznávám.
Na balkónku Hlavní chodby v místě jejího vyústění do Blátivého dómu. Foto: Pavel Chaloupský 2022.
Závěr
Budu rád, pokud tento můj článek bude inspirovat některého nadšence, který by se - po více než půl století nečinnosti v Málčině jeskyni - ujal aktivního řešení této opomíjené speleologické problematiky.
Poděkování
Doc. PhDr. Martinu Olivovi a p. Ireně Rozsypalové za umožnění studia staré speleologické literatury v pozůstalosti po Krasovém oddělení v archivu Ústavu
Anthropos Moravského zemského muzea v Brně.
RNDr. Antonínu Tůmovi ze Správy CHKO Moravský kras za připomínky k textu.
Tento článek byl věnován málčinskému badateli RNDr. Jaroslavu Dvořákovi DrSc, který musel být skutečným speleologem, když dokázal bádat v Málčině jeskyni.
Málčina jeskyně kompletovaná Petrem Himmelem roku 1967 zůstává v platnosti dodnes (nezakreslena jen Přítoková chodba nad Vodopádkem v Hlavní chodbě).
Bibliografie základní prací o Málčině j.:
ANONYMUS 1909: Erschliessung einer neuen Tropfsteinhőhle in der Mährischen Schweiz.
Tagesbote, 59, 240 (24.5): 3. Brünn.
BALÁK, Ivan a kol., 2001: Údolí Říčky v Moravském krasu. s. 1-214. Blansko 2001.
BOČEK, Antonín, 1928: Průvodce Moravským krasem. Praha 1928, s. 1-324.
DVOŘÁK, Jaroslav 1949: Příspěvek k problému hydrografie Ochozska. Československý
kras, r. 2, s. 36-37.
DVOŘÁK, Jaroslav, 1950: Jeskyně Málčina v Hádeckém údolí. Československý kras, r. 3,
1950, s.63-66.
DVOŘÁK, Jaroslav, 1952: Hydrografie jeskyně Málčiny v Hádeckém údolí. Československý
kras, r. 5, s. 228-230. Brno 1952.
GYANESHWARPURI, Šenkyřík P. Marek: 2022a: Znovuobjevení zaříceného vchodu Barunčiny jeskyně Pod Svatými schody v Ochozském žlíbku v jižní části Moravského krasu.
eSpeleo 5/2022, s. 23-27.
GYANESHWARPURI, Šenkyřík P. Marek: 202Xb: Paleoponor v Ochozském žlíbku - pár vět o speleologickém průzkumu v roce 2006. Tma pod lucernou na Svatých schodech trvá.
eSpeleo v sazbě.
HIMMEL, Jan – HIMMEL, Petr, 1967: Jeskyně v povodí Říčky. ZK ROH KSB. Brno 1967.
HIMMEL, Jan 1999: Hydrografie jeskyně Málčiny v Moravském krasu ve světle nových
výzkumů. Speleofórum 99, r. XVIII, Praha 1999, s. 15-18.
HIMMEL, Jan, 2000: Hydrogeologie největšího občasného podzemního jezera v povodí
Říčky. Estavela č. 4/2000, s. 14-19.
HIMMEL, Jan, 2002: K původu vod v jeskyni Málčině. Speleo č. 34, s.9-10. Brno 2002.
KOS, Petr 2005: Zpráva o činnosti ZO 6-12 Speleologický klub Brno za rok 2004.
Speleofórum 2005. r. 24, Praha., s. 55-56.
PRIX, Rudolf, 1947: Badatelské vyhlídky v jižní části Moravského krasu. Časopis turistů ,
roč. LIX, s. 26-27, Praha 1947.
PRIX, Rudolf 1949: Z výzkumu jižní části Moravského krasu. Československý kras, r.2, s.
37-38. Brno.
P.R.1949: Z činnosti Speleologického klubu Brno. Československý kras, r. 2, říjen 1949,
s. 302-303.
SKUTIL, J., 1944: Na Říčkách. Časopis turistů, roč. LVI, s. 82-83, Praha 1944.
ŠENKYŘÍK, Marek, 1994: Recenze: Kateřina Sobotková – Antropogenní změny krajiny
v údolí Říčky v jižní části Moravského krasu mezi vodní nádrží Pod Hádkem a Muchovou boudou. Speleo č. 18, s. 37-43, Praha 1994.
ŠENKYŘÍK, Marek, P., 2005a: Objev zavaleného vchodu Barunčiny jeskyně pod Svatými
schody v Ochozském žlíbku v jižní části Moravského krasu. Acta Speleohistorica
2/2005, s. 1-6
ŠENKYŘÍK, Marek, P., 2005b: Bahenní jeskyně č. 1418 Málčina v Hádeckém údolí. Nový zajímavý poznatek o směru podzemního odvodňování. Teorie fosilního patra Říčky pod Lysou horou (Moravský kras – jih). Acta Speleohistorica 6/2005, s.1-17, Habrůvka, listopad 2005.
VÝBOR SK 1949: Výroční zpráva o činnosti za rok 1948. Československý kras, r.2, s.79-
100.
VÝBOR SK 1950: Český speleologický klub pro zemi Moravskoslezskou v Brně. Výroční
zpráva o činnosti za rok 1949. Československý kras, r. 3, s. 69-93. Brno 1950.
VÝBOR SK 1952: Výroční zpráva o činnosti Speleologického klubu v Brně za rok 1951 (v
orig. vlivem tiskové chyby uveden rok 1952). Československý kras, r. 5, s. 29-43. Brno
1952.
VÝBOR SK 1953: Výroční zpráva o činnosti Speleologického klubu v Brně za rok 1952.
Československý kras, r. 6, s. 74-80. Brno 1953.
VÝBOR SK 1954: Výroční zpráva Speleologického klubu v Brně pro rok 1953.
Československý kras, r. 7, s. 74-81. Brno 1954.
Barunčina jeskyně pod Svatými schody
Historie objevu Silvestrovskou noc 2004/2005 trávím v poustevnickém osamění v Hádeckém údolí. Ve večerních hodinách procházím kolem potemnělé Pekárny a jdu na Doupě. Usedám na Útesu rozhledů a hledím z výšky do nočního tichého údolí. Potom se vracím na Pekárnu uvařit si čaj. Na zpáteční cestě Mokrskou plošinou se nebe náhle rozzářilo vzdálenými výboji ohňostrojů. „Už je to tady“, pomyslel jsem si. Milióny lidí právě propuká v novoroční veselí. Já však tiše vstupuji do temného portálu jeskyně Pekárny, a z klacíků, které zde zbyly po tábornících, si zapaluji ohníček. Vařím si čaj a přitom dlouze hledím do plamenů ohně. Jsem tu sám, a tak začínám nahlas zpívat novoroční modlitby.
Náhle vidím, že z nočního údolí vystupuje vzhůru k jeskyni nějaká osamělá postava. V nočním šeru rozpoznávám dívčí siluetu. Přichází sama. Když se přiblíží, tak se ji ptám: „Kdo jsi dobrá vílo?“
„Poustevnice Barunka“, odpovídá mi. Silvestrovskou noc trávila sama u nedaleké Hadí díry. Když ale uslyšela můj zpěv, tak se přišla na mne podívat.
Zvu poustevnici Barunku ke svému ohýnku, a celou noc si pak spolu povídáme o všech možných tajemstvích života, a přitom popíjíme silvestrovský čaj. Ráno se rozcházíme každý svoji vlastní cestou…
První novoroční den sestupuji z Pekárny na dno údolí a odtud jdu Ochozským žlíbkem do Ochoze. Přitom se jako obvykle rozhlížím po okolních svazích a hledám skryté závrty. Náhle se mi dere z úst tichý překvapený výkřik: „To se mi snad zdá!“ Nad skalkou v nárazové stěně Ochozského potoka, dvacet metrů vpravo od Paleoponoru vidím trychtýř propadliny! Prošel jsem tu již tisíckrát, ale závrtku jsem si nikdy nevšimnul. Provádím průzkum deprese, a zjišťuji, že je zde zavalen jeskynní portálek. V literatuře dosud o této lokalitě není zmínky. Rozhoduji se proto, že objev této nové jeskyně jižní části Moravského krasu, pojmenuji na památku poustevnice Barunky, jejím jménem.
Ochozský žlíbek v místě objevu Barunčiny jeskyně a již známého Paleoponoru v Ochozském žlíbku. Foto: Swami Gyaneshwarpuri 2023.
Karsologická poloha lokality
Tento zavalený jeskynní vchod, který zde nazývám „Barunčina jeskyně Pod Svatými schody“ (GPS N 49° 14.673´, E 16° 44.854´± 10 m), se nalézá v j.
části Moravského krasu, v malém vápencovém hřbítku mezi Ochozským žlíbkem a Hádeckým údolím, který místní lid od pradávna nazýval Svatými schody.
Tento velmi romantický skalní útvar je po v. straně obtékán Říčkou a po z. straně pak Ochozským potokem. Oboustranným erozním útokům těchto vodních toků
dodnes odolala už jen velmi malá skalní ostrožna 10 až 25 m vysoká, asi 350 m dlouhá a max. 150 m široká. Tento zanikající hřbítek je v prostoru mezi oběma
údolími tvořen už jen šíjí, která je při základně široká pouze 50 m. Protože je skalní hřbítek Svatých schodů velmi vystaven erozním tlakům Říčky i
Ochozského potoka, jsou zde mimořádně příznivé podmínky pro vznik jeskyní. V současnosti známe pod Svatými schody systémy paleoponorných jeskyní č. 1418 Málčina (délka chodeb 190 m), č. 1420 Netopýrka (délka systému 120 m), č. 1415 Švédův stůl (30 m) a č. 1421 Paleoponor (6,5 m; Himmel a Himmel, 1967).
Tyto paleoponorné jeskyně však zcela jistě nejsou pod Svatými schody osamoceny a velká část podzemních prostor zde zůstává dodnes neobjevena. Např. tudy musí téci do Vývěrů pod Lysou horou neznámou trativodní chodbou podzemní Říčka. Podzemní cestu Říčky, která je dodnes prakticky neznámá, vytyčují ze dna Hádeckého údolí směrem pod Svaté schody linie závrtů a ponorů. Potvrzují ji také kolorační experimenty. Neznámé jsou též odvodňovací chodby směřující pod Lysou horu z Málčiny, Netopýrky i Paleoponoru.
Z hlediska praktické speleologie vápencový hřbítek Svatých schodů představuje jen druhotný krasový problém, kterým je možné se zabývat spíše jen pro vlastní radost a potěchu duše než s vidinou dlouhých objevů. Vápencová troska skalního hřbítku Svatých schodů je totiž půdorysně přísně omezeným malým územím o ploše cca 350 × 150 m, které se nalézá již blízko hladiny podzemní vody, a proto není tato lokální problematika speleology nijak žhavě řešena. Přesto by i zde, v případě vzájemného propojení jednotlivých, vzájemně izolovaných jeskynních celků, došlo ke vzniku jeskynního systému bludištního charakteru i s kilometrovou délkou. Recentní podzemní odvodňovací cesty se nacházejí v těsné blízkosti hladiny podzemních vod vyvěrajících ve Vývěrech Říčky I a II pod Lysou horou. Vývěry Říčky jsou sice od Svatých schodů ještě 700 m vzdálené, ale přesto lze očekávat brzké zanoření odvodňovacích trativodů z podzemí Svatých schodů do trvale zatopených předvývěrových sifonů freatické zóny. Proto zůstává nezodpovězenou otázkou, nakolik je reálný průnik odtokovými chodbami Netopýrky, Málčiny či Paleoponoru do předpokládaných vodních jeskyní za Ochozským žlíbkem pod Lysou horou.
Jeskynní systémy pod Svatými schody však mají svůj velký význam zejména pro duši člověka, který zde dodnes nachází to, co jinde v Moravském krasu už marně hledá. Jeskyně Netopýrka a jeskyně Málčina nabízí totiž jednu z posledních příležitostí svobodné prohlídky středně velkých jeskyní, jejichž přírodní duch není pozměněn betonovými chodníčky, umělým osvětlením a profesionálním personálem. V době, kdy je většina srovnatelných lokalit v Moravském krasu běžnému návštěvníkovi uzamčena, může nonkonformní návštěvník najít v jeskyních Netopýrce a Málčině jednu z posledních příležitostí, kde může plazením v blátě dobrodružně (a přitom bezpečně) uspokojit touhu po tajemství a romantice. Obě tyto jeskyně (v nichž není co zničit) již mají v tomto směru svoji dlouhou tradici a je proto velmi osvícenecké, že zůstávají otevřené…
Zařícená Barunčina jeskyně pod Svatými schody. Foto: Marek Gyaneshwarpuri 2021.
Popis nově objevené lokality
Zavalený vchod jeskyně Barunčiny Pod Svatými schody se nachází na souřadnicích GPS N 49° 14.673´, E 16° 44.854´ (± 10 m) v dolní části levého břehu Ochozského žlíbku, v místě nápadné nárazové stěny Ochozského potoka z lavicovitě uložených vápenců. Při patě této nárazové stěny je známa jeskyně č. 1421 Paleoponor, od níž se 20 m j. po proudu potoka nalézá zavalený vchod j. Barunčiny. Závrtek, který na existenci jeskyně upozornil, zde zřejmě vznikl již před více roky a je geologicky mladý. Jeho kruhová nálevka o průměru 3 m vznikla v prudce sešikmeném svahu Svatých schodů, ve výšce odhadem 7 m nad hladinou Ochozského potoka. Propad v hloubce 1 m odhalil relikt portálku jeskyně. Bližším zkoumáním v prostoru pod závrtkem jsem zjistil, že se zde velmi pravděpodobně nachází zavalený jeskynní portál. Šířka jeskynního vchodu by měla být při stropu klenby 1,5 m a výška zavalené chodby i více než 2 m.
V závalu, který pravděpodobně uzavírá neznámé pokračování jeskyně, vystupuje vápencová suť a svahová hnědá hlína holocenního stáří. Tektonická puklina, která se zde uplatňuje, směřuje k jeskyni č. 1420 Netopýrka, která je odtud vzdálena 100 m. Speleologicky zajímavý ponor Říčky pod Netopýrkou je odtud přes hřeben hřbítku Svatých schodů 160 m daleko. Barunčina jeskyně tedy směřuje do prostoru, kudy by měla téci neznámou jeskynní strukturou podzemní Říčka.
Archeologická indicie
Vzhledem k rozměrům zavaleného jeskynního vchodu a zejména díky pozici objevené lokality v hustě osídlené krajině v pravěku je naděje, že vstupní zával mohl zakonzervovat volnou dutinu s možným archeologickým obsahem. Propadlý strop jeskynní chodby s následným sesuvem svahové hlíny vytvořil pod závrtkem pravděpodobně menší lokální zával, za nímž se mohou již ve vzdálenosti několika metrů nacházet volné neznámé prostory. Barunčina jeskyně Pod Svatými schody se nachází pouhých 65 m daleko od zadního vchodu šamanské jeskyně Švédův stůl, tzn. na dohled od místa objevu slavné „Ochozské čelisti“ neandertálce. Pouze 250 m vzdušnou čarou je to odtud k hlavní moravské pravěké jeskynní stanici Pekárně. Osídlena byla samozřejmě též celá řada dalších okolních jeskyní.
O objevu zavaleného vchodu archeologicky svůdné Barunčiny jeskyně pod Svatými schody jsem již proto informoval doc. PhDr. Martina Olivu, vedoucího Ústavu Anthropos MZM Brno, který je připraven převzít archeologickou garanci nad speleologickým průzkumem této lokality.
Barunčina jeskyně pod Svatými schody - celková situace předpokládané zařícené jeskyně. Foto: Svámí Gyaneshwarpuri 2021.
Závěrečné doporučení speleologického průzkumu
Vchod do Barunčiny jeskyně pod Svatými schody se nalézá v mimořádně malebném a ekologicky hodnotném zákoutí přírody, nesoucím ducha dávných dob. Je to místo, které je opravdu esteticky mimořádně citlivé na jakýkoli civilizační zásah. Ochozský žlíbek je např. jedním z posledních údolí Moravského krasu, jímž dodnes nevede silnice, a i proto je zvlášť chráněný jako součást přírodní rezervace. Svou velkou estetickou hodnotu zde má i pouhá svahová suť při dně žlíbku porostlá mechem…
Speleologický průzkum této lokality, nalézající se v těsné blízkosti turisticky vyznačené cesty, by tedy bylo nutné provést mimořádně citlivě. Přes vysoké ekologické požadavky je však speleologický průzkum Barunčiny jeskyně Pod Svatými schody v podstatě reálný. Mezi vchodem jeskyně a níže ležící turisticky značenou cestou na dně žlíbku lze mezi stromy snadno natáhnout lano a pomocí této dočasné transportní lanovky překlenout citlivou část svahu žlíbku. Odstraněním závalu by vynikl krásný přírodní výtvor v podobě nového portálu jeskyně, pravděpodobně erozního původu, jejíž objev by mohl být svým významem srovnatelný s jeskyní Netopýrkou či Málčinou… Speleologicky zajímavý se začíná též jevit sousední j. č. 1421 Paleoponor, jehož průzkumem by se snad mohlo podařit dosáhnout podzemní Říčku před jejím odtokem pod Lysou horu nebo do neznámých prostor j. od jeskyně Málčiny.
Dovětek.
Tato lokalita byla známa již J. Himmelovi v 50. letech 20. století, který o ní píše: „Lokalitu jsme znali již v r. 1952. Doporučili jsme ji J. Hynštovi,
ten v ní ale nezačal nikdy pracovat pro technickou náročnost. Speleologická skupina pod vedením J. Himmela pracovala v nedaleké lokalitě „Paleoponoru“.
Do literatury byla tato lokalita uvedena až M. P. Šenkyříkem. Jde evidentně o zařícený vchod do jeskyně, která je vzhledem k probíhajícímu hlavnímu
koridoru soustředěných vod Říčky i Hostěnického potoka velice slibnou lokalitou. Erodovaný kruhový portálek nad vrcholem závalu je příslibem objevu
sestupné komunikace k aktivním vodám, jejichž průběh lze odhadnout v hloubce kolem 10 m. Prolongace jeskyně „Zařícené“ by mohla otevřít cesty i do
neznámého pokračování jeskyně „Netopýří“ (konec citace).
Tento zápis J. Himmela se uchoval díky péči webu speleozahady.cz Kamila Pokorného. Propadlý závrtek a pod ním ležící zavalenou jeskyni znal zhruba ve stejné době i Ladislav Slezák, který ji říkal „Zařícená“.
Literatura
HIMMEL, J. – HIMMEL, P., 1967: Jeskyně v povodí Říčky. ZK ROH KSB. Brno.
ŠENKYŘÍK, M.P., 2005: Objev vchodu Barunčiny jeskyně pod Svatými schody v jižní části
Moravského krasu. Nálezová zpráva. Acta Speleohistorica, 2/2005, 6 s.
Paleoponor v Ochozském žlíbku.
V roce 2006 jsem pod monitoringem Správy CHKO Moravský kras (RNDr. Antonín Tůma) prováděl průzkum speleologicky zanedbané jeskyně Paleoponor v Ochozském
žlíbku v jižní části Moravského krasu. Jednalo se tedy o předběžný průzkum před udělením vlastní vyjímky pro ZO 6-31 Speleologický průzkum poustevník Marek.
Tuto malou jeskyni přede mnou naposledy zkoumali v 50. letech 20. století bratři Himmelové. V roce 1966 pořídili i mapu této jeskyně. Po té toto
pracoviště, hnáni svody Ochozské jeskyně, samozřejmě opustili a jeskyně Paleoponor zůstala nedobádaná. Já sám jsem byl přiveden k průzkumu této nenáročné
plazivky v době, kdy jsem zkoumal
vertikální Poustevníkovu Děravku na Rudicko – Habrůvecké plošině. Tehdy mi k průzkumu chyběla nějaká horizontální jeskyně pro osamělou speleologickou
modlitbu srdce. Tak jsem si vzpomněl na požehnané Svaté schody v Hádeckém údolí. V roce 2006 jsem v Paleoponoru provedl celkem 9 pracovních akcí. Když jsem
začínal, tak jeskyně končila neprůlezným snížením na 2,5 metru od vchodu. Pohled do mapy však dokladoval, že Himmelům byl známý další nepřístupný úsek za
úžinou do vzdálenosti 6,5 m. Proto jsem neprůleznou úžinu prokopal a pronikl do volného úseku „Chodby Himmelů“ až k „Čelbě Himmelů“. Přitom jsem vytěžil
několik desítek vaniček sedimentů a pronikl jsem až pod „Markův komínek“, do něhož se na konci zvyšuje vstupní plazivka na 6,7 metru. Sedimenty jsem
deponoval do řečiště Ochozského potoka, který je odplavoval. Chodba je ucpána silně slehlou okrově hnědou hlínou bez štěrků. Plazivka je patrně erozního
původu a směřuje někam do směru k Barunčině a pod neznámý ostroh Svatých schodů. Nato jsem svůj předběžný průzkum v této jeskyni ukončil. Někdo by tu ale
měl pokračovat. Pokud se chodba nezúží je zde reálná naděje dalších objevů! Jak už jsem napsal, Svaté schody jsou skalní útvar 350 m dlouhý a maximálně 150 m široký a jenom 10 – 25 m vysoký, vystavený erozním tlakům Říčky a Ochozského potoka. Jsou zde
tedy předpoklady pro solidně intenzivně erozně poddolovanou základnu. Tento skalní hřbítek lze prozkoumat jen čistě pro radost, než s vidinou dlouhých objevů.
Přesto i zde neznámá jeskyně rozhodně je. Možná dokonce na zdejší poměry velká jeskyně. Říčka zde do zcela neznámého úseku Svatých schodů mezi Málčinou a
Netopýrkou totiž
odvodňuje na několika místech přeříceným podzemním trativodem. Tak vznikl závrt nejblíž svahu, který jsem v roce 2019 zamýšlel s Kamilem Pokorným
otevírat. Tento nadějný závrt jsem pojmenoval „Závrt pod Svatými schody“. Z Málčiny do tohoto prostoru směřují ucpané trativody z oblasti Jižního a
Poradního dómku. Barunčina je zařícená jeskyně asi erozní geneze. Do čtvrtíce do tohoto tajemného prostoru „Tmy pod lucernou“ směřuje již zmíněný trativod
Paleoponoru v Ochozském žlíbku. Je Paleoponor vchodem do předpokládaných vysněných bludišť pod Svatými schody z nichž známe jen fragmenty v Málčině jeskyni,
Švédově stole a Netopýrce? Linie závrtů zde jasně ukazuje na směr odtokové chodby Říčky pod ostroh Svatých
schodů! Zde je tedy neznámá jeskyně protékaná podzemním tokem. Hádecké Svaté schody jsou tedy stále tajemné. Čekají jen na svého skutečného obětavého
výzkumce a objevitele!
Vchod do Paleoponoru v Ochozském žlíbku, který dosud nevydal svá tajemství. Foto: Swami Gyaneshwarpuri 2023
Literatura:
Himmel, J. - Himmel, P. 1967: Jeskyně v povodí Říčky. ZK ROH KSB. Brno.
Jeskyně Švédův stůl.
Opravdu mystický Švédův stůl. Foto: Swami Gyaneshwarpuri 2023.
Švédův stůl - slavnostní oheň na památku onoho svatého Vesmírného Šamana. Foto: Marek Gyaneshwarpuri 2020.
Švédův stůl - slavnostní oheň na památku onoho svatého Vesmírného Šamana se protáhl až do večera. Foto: Marek Gyaneshwarpuri 2020.
Jeskyně Švédův stůl - prostora zvaná Obyvák neandertálce, který tu zanechal své tělesné ostatky. Foto: Swami Gyaneshwarpuri 2023.
Jeskyně Netopýrka.
Vchod do Jeskyně pod Svatými schody - dnes Netopýrka. Foto: Swami Gyaneshwarpuri 2023
Jeskyně Netopýrka - chodba k podzemnímu potůčku v hlavní prostoře jeskyně. Foto: Swami Gyaneshwarpuri 2023.
Jeskyně Pekárna.
Speleologický pokus v jeskyni Pekárna v roce 1994. Příspěvek k dějinám výzkumu lokality. Vize průniku koncovým závalem.
V roce 1994 ZO ČSS 6-26 Speleohistorický klub Brno pod vedením Marka Šenkyříka zahájila speleologický průzkum jeskyně Pekárna v Hádeckém údolí, v jižní části Moravského krasu. Jednalo se o hloubeni až cca 50 cm hluboké a asi 1 m široké horizontální průzkumné sondy napříč sedimenty od vstupního portálu centrální prostorou jeskyně do vzdálenosti 44 metrů. Na konci se zalomila ještě vpravo a směřovala ještě dalších 6,5 m pod převis. Čelba sondy se tedy nalézela 50,5 m od vchodu do jeskyně. Tvoří ji skalní stěna, pod níž jsme očekávali ve větší hloubce další možné pokračování prostory pod převis. Zde byl nalezen při speleologickém průzkumu jeden pravěký střep. Domnívali jsme se, že se zde pod převisem možná nachází ukryta neznámá část jeskyně s archeologicky neprozkoumaným sedimentem. Tuto domněnku se nám však nepodařilo ověřit. Zde pod převisem, který snad zůstal zachován při pravé JZ stěně jeskyně, jsme chtěli razit sondu a obejít tudy koncový zával do dalšího pokračování jeskyně. Tzv. Prixova sonda se při pravé stěně jeskyně dostala totiž relativně daleko do nitra závalu, aniž ztratila pevný strop nad hlavou. Hloubení naší průzkumné sondy se v roce 1994 odehrálo během pouhé jediné pracovní akce. Plánovali jsme položení důlních kolejnic a výzkum jsme pojímali opravdu velkoryse. Potom Správa CHKO Moravský kras (RNDr. Ivan Balák) na základě terénního oznámení Antonína Tůmy další speleologický průzkum jeskyně zakázala. Ivan Balák nás nepatřičně obvinil z poškozování významného krasového jevu a celou záležitost předal k vyřízení soudu v Brně. Zastala se nás tehdy celá řada odborníků s tím, že jeskyně je již archeologicky celá prokopaná a prozkoumaná, a proto o poškození sedimentů nemůže být ani řeč. To jsem věděl dokonce i já, bývalý student archeologie. Tak vznikla opozice proti obvinění Správy CHKO Moravský kras. Na naší stranu se postavili tito geologové: RNDr. Jiří Otava a RNDr. Jaroslav Dvořák DrSc z Českého geologického ústavu v Brně a archeologové PhDr. Martin Oliva a Doc. PhDr. Karel Valoch z Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea. Hlavně nám svým odborným posudkem velmi pomohl zejména Jaroslav Dvořák, který tvrzení Ivana Baláka odborně zcela znejistil a rozmetal. Dvořákova přímluva a dobrozdání měla na soudu vliv rozhodující a měla za následek, že se soudkyně přiklonila de facto na stranu speleologů. Jsme mu za to opravdu velmi vděčni. Naopak byl vysloven názor, že samotné Správě CHKO by mělo přece záležet na řádném speleologickém průzkumu jeskyně Pekárna, už s ohledem na pokračující plošnou rozpínavost velkolomu Mokrá. Odvolací soud obvinění naší speleologické organizace tedy smetl ze stolu a zrušil ho. K obnovení speleologického zájmu o Pekárnu k naší velké lítosti však již nikdy nedošlo. Tím byla promarněna vzácná příležitost prozkoumat tajemství jejího koncového závalu. Každopádně se ale tento speleologický pokus zapsal do dějin bádání na této významné lokalitě (uvádí již Pokorný J. 1998). Dnes si však myslím, že těleso jeskyně je přepaženo katastrofickým závalem mnohem větších rozměrů, než jsme původně předpokládali, který se bohužel amatérskými prostředky asi nepodaří nikomu překonat. Nějaká naděje na podejití závalu tu však je a do prostor za závalem to nemusí být opravdu tak daleko. Viz. pohled do Himmelovy mapy jeskyně Pekárny s vykreslenou depresí nad závalem, která detekuje jistě rozsah propadu (Himmel. J. - Himmel, P. 1967). Dá se usoudit, že při pravé stěně snad existuje zachovaný, zasutěný pevný relikt skalního žebra, který by mohl umožňit heroický průnik za zával. S trochou štěstí snad se to snad někomu v budoucnosti podaří. K průniku podél pravé stěny by bylo možné ale přistoupit jedině důlním způsobem, to znamená pažit zával do želez. Snad se tohoto úkolu nějaká profesionální organizace ujme. Takto pojatý průzkum už zjevně bohužel přesahuje reálné možnosti amatérské speleologie. Zde poslední slovo zřejmě řeknou investované peníze vizionářsky motivovaných bohatých archeologů. Hypotetické skalní malby po pravěkém člověku za fascinujícím závalem stojí přece za toto prozkoumání. Kdo se o to pokusí, ten se jistě proslaví. Peníze se jim bohatě vrátí v dobrém pocitu z tohoto dobře vykonaného altruistického počinu. Je to velkolepý projekt samozřejmě i z hlediska speleologie. Musíme však počkat až česká společnost zbohatne a budou peníze na takováto dobročinné projekty. Jednou takováto doba ale určitě nastane. Nevadí, že se toho já nedožiji. Ponecháme tedy dnes Pekárně zatím její tajemství a přenecháme ho možnostem budoucích generací. Taková je má dnešní vize. Tato doba nastane až si lidé budou přírody vážit víc než svých peněz. Tehdy se najde i obětavý mecenáš Pekárny. Každopádně naše sonda mohla již v roce 1994 přinést základní poznatky o genezi a stáří koncového závalu a přispět tak k poznání průběhu jeskyně "za závalem" do neznáma pod Mokerskou plošinu. Pamětníci z řad lokálních patriotů - speleologů Ladislav Slezák, Josef Pokorný, Kamil Pokorný, Petr Kos, Jan Himmel a další dodnes s lítostí vzpomínají jak byla promarněna tehdy v roce 1994 tato velká unikátní příležitost podívat se do útrob jeskyně Pekárny. Kdyby nás Správa CHKO Moravský kras nezastavila, Bůh ví co všechno bychom při naší houževnatosti vybádali. Takhle nevíme stále pořád skoro nic. Sil jsme měli dosti a naše speleologická organizace ZO 6-26 Speleohistorický klub Brno povzbuzená velkolepými objevy ve Křtinách tehdy jen kvetla a zažívala konjunkturu. Tajemství magdalenienských kreseb za závalem zůstává tedy dál nevyřešené. Pod klenbou jeskyně Pekárny stanuli všichni, kdo v moravské speleo-archeologii něco znamenali. Já, Marek Šenkyřík – Gyaneshwarpuri jsem rád, že jsem se mezi ně započítal, jakkoli můj výzkum trval jen jediný den.
Literatura:
Himmel, J. - Himmel, P. (1967): Jeskyně v povodí Říčky. Speleologický kroužek ZK ROH Královopolské strojírny Brno.
Himmel, J. - Kraus, L. (1987) Poznámky ke speleologickým prolongačním možnostem jeskyní vázaných na Hádecké údolí v jižní části Moravského krasu. Speleofórum 87, s. 28-32.
Pokorný, J. (1998): Výzkumy v jeskyni Pekárně. Speleofórum 98. ČSS. Praha 1998.
Slezák, L. – Cendelín R. – Jež M. – Pokorný J. - Pokorný K. (2021): Výzkum krasových jevů západně od jeskyně Pekárna byl Pracovní skupinou SE-3 ukončen. Speleoforum 2021, roč. 40, s. 70-75.
Pekárna je mystická jeskyně. Foto: Swami Gyaneshwarpuri 2021
Jeskyně Pekárna na 44 m Šenkyříkovy sondy, před koncovým závalem. Foto: Swami Gyaneshwarpuri (2021).
Jeskyně Pekárna - čelba Šenkyříkovy sondy na 50,5 m Foto: Swami Gyaneshwarpuri (2021).
Jeskyně Pekárna - v centrální prostoře je dosud patrný zářez Šenkyříkovy sondy Speleohistorického klubu Brno. Foto: Kamil Pokorný (2019).
Jeskyně Pekárna - mapa speleologické vize Marka Šenkyříka z roku 1994 průniku za zával.
Jeskyně Pekárna - historické foto čelby Šenkyříkovy sondy. Foto: Marek Šenkyřík (1994).
Jeskyně Pekárna - kresba jako z Altamíry. Vyhotovil Petr Niemec, ZO 6-05 Křtinské údolí. Foto: Marek Gyaneshwarpuri (2009).
Jeskyně Ř-24 Slezákova díra - Záhrobní.
Jeskyně Ř-24 Slezákova Záhrobní v Hádeckém údolí.
Paměťová zpráva o speleologickém průzkumu (1982-1986) s archeologickým objevem dětského neolitického hrobu.
Z historie speleologického průzkumu.
Můj 1. speleologický průzkum v Moravském krasu realizovaný tajně v letech 1982-1986. Speleologický průzkum jeskyně Ř-24 Slezákova díra - Záhrobní a sousední bezejmenné jeskyně Ř-25 prováděli tehdejší studenti brněnských gymnázií: Marek Šenkyřík (vedoucí průzkumu), Karel Janíček, Radomír Nantl a Oldřich Veverka. Jako trampové jsme osídlovali níže ležící jeskyni Ř-22 trampů, kterou jsme nazývali Doupě. Pokračovali jsme v tradici našich neznámých předků - trampů a založili jsme v této jeskyňce trampskou osadu. Prožili jsme v ní u ohýnku mnoho míruplných a láskyplných dnů a nocí. Ve skalní prohlubni ve vchodu Ř-24 Slezákova díra objevil Oldřich Veverka lidské kosti. Nebyli jsme si zpočátku vědomi hodnoty nálezu, považujíc kosti za zvířecí, až Oldřichova sestra - studentka medicíny Anna Veverková, v kostech s jistotou rozpoznala lidské ostatky (dítěte s mléčnými zuby). Zpočátku nebylo jisté zda se jedná o nález pro kriminálku nebo archeologii. Až Marek Šenkyřík rozptýlil nejistotu, která panovala okolo tohoto nálezu, když v místě hrobu objevil pravěké střepy, které datoval do neolitu. Nádobu se mi podařilo doma celou slepit. Chybělo jen několik střepů k úplné kráse pravěké mísy o průměru cca 25 cm. Následně jsme objevili druhé naleziště pravěké keramiky před sousedním vchodem jeskyně Ř-25. Zde byla keramika z většího počtu nádob, avšak neúplných, takže se nepodařilo žádnou nádobu slepit. Přitom byla objevena ve vchodu Ř-25 svislá šachta tzv. Propástka, vchod do níž byl asi pravěkým člověkem uměle zaskládán a zamaskován kameny a zahrnut hlínou. Abychom do Propástky mohli vstoupit, museli jsme její ústí rozšířit pomocí palice. Celková hloubka Propástky je cca 3 m. Provedli jsme i speleologický průzkum dna této šachty při němž jsme na dně Propástky i krátce kopali, avšak bez jakéhokoli archeologického nálezu. Propástka pravděpodobně propojuje jeskyni Ř-25 s jinou, taktéž bezejmennou, níže ležící jeskyni Ř-23. Propástka je nedobádaná a lze si představit, že do ní pravěký člověk, uzavírající vstupní úžinu volně vklíněnými kameny, na projev úcty k podzemí něco vhodil. Tento skrytý motiv, úcty k tomuto místu, jsem při svém výzkumu jeskyně Ř-24 a Ř-25 zřetelně intenzivně intuitivně cítil... Na dně výkopu před jeskyní Ř-25 byla dále nalezena fosilizovaná mohutná zvířecí pleistocenní kost i s kloubem, která jevila známky seříznutí (dle mého amatérského posudku). Ležela v níže položené vrstvě spraše, v níž žádné další paleolitické nálezy nebyly učiněny.
Okolo roku 1985 jsem keramiku (slepenou mísu) a lidské kosti s čelistí s mléčnými zuby od jeskyně Ř-24 Slezákova díra - Záhrobní zanesl na Archeologický ústav na Kapucínském náměstí v Brně. Přítomný archeolog nálezy s díky přijal a vyhotovil o nich písemný zápis, i se jmény objevitelů. Slepenou mísu ihned datoval do období moravské malované keramiky a ukázal mi na porovnání jinou mísu kultury moravské malované keramiky, kterou měl v depozitáři. Opravdu si obě nádoby byly velmi podobné. Tehdy se ale náš nález ztratil a dodnes zůstává nezvěstný, přestože bylo podniknuto několik pokusů ho vypátrat. Pravěká mísa s kosterními ostatky dítěte s jistotou odpočívá nerozeznána někde v depozitáři Archeologického ústavu v Brně. Místo objevu jsem přímo v terénu též ukázal okolo roku 1987 archeologovi Jiřímu Svobodovi (v době kdy prováděl průzkum ponechaného profilu ve vchodu jeskyně Pekárny), který si prohlédl odhalený profil před Ř-25 a jeho pozornost ihned upoutala malá vrstvička spraše v podloží, která však byla již archeologicky sterilní.
Dále jsme prozkoumali i dóm na konci vstupní plazivky jeskyně Ř-24 Slezákova Záhrobní, který jsem nazval Šamanský dóm. Zde jsme vyhloubili dvě průzkumné sondy v sedimentech na počátku a na konci dómu s cílem proniknout do spodního patra, které jsme očekávali pod dómem, avšak bezvýsledně. Hloubka těchto sond byla cca 2 m a v zadní z těchto sond byly odhaleny staré vrstevnaté sedimenty (neogén?). Během těchto poměrně rozsáhlých výkopových prací v pleistocenních sedimentech Šamanského dómu byly nalezeny ojedinělé zvířecí kosti, čelisti, zuby a větší zbořené stalagmity, avšak bez archeologických nálezů. Zejména zuby vzbudily mou pozornost, neboť byly od blíže neznámé velké šelmy (medvěd to však nebyl). Jakpak se sem dostaly těsnou plazivkou do Šamanského dómu? Speleologický průzkum jeskyně Ř-24 Slezákova Záhrobní skončil v roce 1986, hned poté, co jsem se zorganizoval u České speleologické společnosti. Byl jsem členem Březinské skupiny ZO 6-12 Speleologický klub Brno a zapojil jsem se do průzkumu jeskyně Malý lesík u Březiny, kde jsem se záhy díky fyzické průpravě v Ř-24 stal vedoucím průzkumných prací. Můj speleologický průzkum jeskyně Ř-24 Slezákova Záhrobní tehdy přirozeně vyzněl a skončil.
Ř-24 Slezákova Záhrobní je tedy poněkud mystická jeskyně, v níž se odehrál zádušní obřad spojený s pohřbem neolitického dítěte, s obětinami. Snad si tohoto mého zápisu povšimnou patřiční archeologové, kteří se zabývají neolitem v Moravském krasu. Ř-24 je vědě dosud téměř neznámá lokalita o niž psali r. 1967 bratři Himmelové. Dnes je to ale jeskyně již bez archeologických nálezů. Celou jsme ji prozkoumali. Ponechaný kontrolní profil objevil později kolega archeolog Mgr. Petr Kos, který prokopal ponechané zbývající sedimenty před Ř-25, v nichž ještě objevil nějaké zapomenuté pravěké střepy. Dnes k této jeskyni přicházím jen z důvodu svých osamělých meditací a v místě nálezu hrobu dítěte zapaluji svíčku. Jeskyně Ř-24 je mé druhé posvátné místo v životě, hned po pravěkém Hradisku u Bosonoh, které jsem též archeologický amatérsky zkoumal. "Neogenní" (?) sedimenty jsou v zadní sondě Šamanského dómu dnes ukryté pod vrstvou zříceného sedimentu. Znamenalo by to, že Ř-24, přes svou speleologicky nepříznivou korozní genezi, je poměrně velmi starou jeskyní. Není zas tak bezvýznamná a rozhodně je v poměrech Hádeckého údolí svojí genezí poměrně zajímavá. Již J. Himmel upozornil na zajímavost jak korozní plazivka ústí do poměrně velké dómovité prostory. Svým vzhledem mi tyto staré sedimenty v zadní sondě Šamanského dómu připomínaly terciérní vrstevnaté sedimenty, které jsem později viděl v odhaleném profilu Propásky jeskyně Malý lesík. Byly to ostatně nepříznivé speleologické prognózy bratří Himmelů, které nás po jejich přečtení v knize "Jeskyně v povodí Říčky,“ od dalšího výzkumu v této vysoko položené jeskyni, odradily. V době, kdy jsme bádali v Ř-24 a Ř-25 jsme měli 15 až18 let a nebyli jsme nikým zájmově organizováni. Výzkum jsme prováděli z Vyšší vůle a dodnes na něj rádi vzpomínáme.
Naposledy jsem o objevu ve Slezákově Záhrobní informoval doc. PhDr. Martina Olivu z Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea, který o náš objev projevil aktivní zájem. Bohužel archeologický materiál ze Slezákovy Záhrobní zůstává dál nezvěstný.
Závěr.
Na památku na mystickou auru našeho archeologického objevu dětského neolitického hrobu jsem jeskyni č. 1437 Ř-24 Slezákova díra v roce 2019 překřtil na "Slezákova Záhrobní". Slezákova díra zavedli bratří Himmelové v roce 1967, avšak jen jako název pracovní. Věřím, že se mé nové pojmenování rychle vžije. Ladislav Slezák, objevitel této jeskyně bude jistě potěšený.
Literatura:
Himmel, J. - Himmel, P. 1967: Jeskyně v povodí Říčky. ZK ROH KSB. Brno.
Šenkyřík, M. Pracovní deník jeskyňáře (nedochoval se).
Jeskyně Slezákova díra - historický fotografie vchodu s vyznačenou polohou dětského neolitického hrobu. Na fotografii Marek Šenkyřík. Foto: Marek Šenkyřík (1985).
Jeskyně Slezákova díra - Záhrobní. Vchod jeskyně v místě dětského neolitického hrobu (označeno plamenem svíčky). Foto: Marek Gyaneshwarpuri (2020).
Jeskyně Slezákova díra - Záhrobní. Vchod jeskyně v místě dětského neolitického hrobu. Foto: Marek Gyaneshwarpuri (2020).
Mapa jeskyně Slezákova díra - Záhrobní s vyznačeným hrobem a zónou pravěké keramiky před sousední bezejmenné jeskyni Ř-25.
Jeskyně Slezákova díra - Záhrobní - plazivka do Šamanského dómu. Na fotografii Ing. Pavel Chaloupský. Foto: Svámí Gyaneshwarpuri (2021).
Jeskyně Slezákova díra - Záhrobní - Šamanský dóm. Na fotografii Svámí Gyaneshwarpuri. Foto: Ing. Pavel Chaloupský (2021).
Promovaný geolog Ladislav Slezák - objevitel jeskyně Slezákova díra - Záhrobní. Foto: Marek Gyaneshwarpuri (2009).
Odkazy:
Osobní web autora:
O autorovi tohoto webu z pohledu speleologie
Narodil se jako Marek Šenkyřík (7. května 1968). V roce 2007 se matričně přejmenoval na Marek Gyaneshwarpuri (hindsky: Ten který poznal). Od roku 2021
užívá svůj duchovní titul svámí Gyaneshwarpuri (Pán sebe). Nosí oranžové roucho indických jogínů a sádhuů, neboť v hinduismu získal tuto vysokou duchovní iniciaci.
Své speleologické výzkumy započal v roce 1982 u jeskyně Ř-22 Trampů. V letech 1983 - 1986 vedl tajný výzkum jeskyně Ř-24 Slezákova díra - Záhrobní v Hádeckém údolí, při němž byl učiněn archeologický objev
hrobu dítětě z neolitu i s pravěkou keramikou. V letech 1986 - 1987 vedl speleologický průzkum na lokalitě Malý lesík u Březiny, při němž došlo k objevu cca 49 m nových prostor.
V roce 1989 zakládá Novodvorskou skupinu při ZO ČSS 6-12 Speleologický klub Brno, která se v roce 1991 pod jeho vedením transformuje v samostatnou ZO ČSS 6-26 Speleohistorický klub Brno, jíž byl 1. předsedou.
Na plošině Skalka objevuje v roce 1992 jeskyni Ponorný hrádek pod Novodvorským ponorem postupně do délky 35 m a hloubky cca -18 m. Dále v roce 1995
objevuje na plošině Skalka propast Soví komín pod Závrtem u borovice (Zub) do hloubky -11,5 m. V letech 1990 - 1993 vede velmi významný a dnes již legendární speleologický výzkum historického podzemí chrámu Panny Marie
ve Křtinách, při němž je učiněn zcela mimořádný objev neznámé Krypty pod věží s unikátním objevem kostnice s tzv. Křtinskými pomalovanými lebkami, jeden z nejvýznamnějších speleologických objevů v České republice ve 20. století.
Rovněž byla objevena hrobka zábrdovického opata Kryštofa Jiřího Matušky. V roce 1992 zmapoval pravděpodobně největší historický podzemní objekt v Brně, štoly Flugmotorenwerke Ostmark ve Stránské skále o délce 0,8 km chodeb a rozmapoval
některé tamní menší jeskyně (Trojka a Medvědí). V roce 1990 organizoval protestní sametovou demonstraci u jeskyně a vojenské základny Výpustek. Potom téměř deset let žil na horských poustevnách ve Slovenském ráji,
indickém Himaláji, nad Assisi, v rumunských Karpatech a v Krkonoších. V roce 2003 se vrátil zpět do Moravského krasu a obnovil své speleologické výzkumy. Tohoto roku objevil Habrůvecký ponor 1 na Habrůvecké plošině, kde předpověděl velmi významnou zatím neznámou jeskyni
protékanou Habrůveckým podzemním potokem do Křtinského údolí, kterou pokřtil na Habrůvecké Svaté Schody. V roce 2003 obnovil průzkumné práce na svých tradičních jeskyních na plošině Skalka: Ponorný hrádek a Soví komín.
V roce 2005 spolu s Otcem habrůvecké speleologie panem Arnoštem Hlouškem z Habrůvky objevil tzv. Milarepovu propast v Závrtu u Habrůveckých smrků na
Habrůvecké plošině do hloubky -13,6 m. V roce 2007 na pomezí Rudické a Habrůvecké plošiny objevil svoji meditační jeskyni
Poustevníkova Děravka do hloubky -9,5 m. V té době byla celá Habrůvecká plošina jeho studijním územím, kde zmapoval cca 50 závrtů a několik ponorných míst. Kromě toho učinil v Moravském krasu jih a střed mnoho dalších důležitých postřehů a zjištění, např. v jeskyni Kulišárna, Skulařím převisu, Barunčině pod Svatými schody, v Paleoponoru v Ochozském žlíbku a jinde.
V letech 1990 - 1991 byl studentem archeologie na Masarykově univerzitě v Brně.
V roce 2021 se zvláštní Milostí svého duchovního učitele, Mistra jógy Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy stal hinduistickým a jógovým mnichem,
řádu svámí s působností zde v České republice. Se souhlasem Správy CHKO Moravský kras žije jako poustevník v některých jeskyních v jižní části Moravském krasu, především v Údolí Říčky. Svůj ášram má v Brně - Bosonohách.
Vydává sborník Acta Speleohistorica v rámci něhož vydal v roce 2023 svou nejdůležitější životní studii: "Historické podzemí chrámu Panny Marie ve Křtinách. Výzkumy a objevy 1990 - 2022.
Křtiny srdcem speleologa, nedostudovaného archeologa, poustevníka a mnicha." Je autorem několika desítek odborných speleologických článku o jeskyních v Moravském krasu. V současnosti zveřejňuje své poznatky
ve Sborníku muzea Blanenska a samozřejmě ve svých Acta Speleohistorica, která jsou šířeny zcela zdarma mnoha odborným institucím, archivům a knihovnám v
České republice, taky České speleologické společnosti a všem jejím 21 základním organizacím působícím v Moravském krasu.
Nejvýznamnější speleologický a archeologický objev svámího Gyaneshwarpuri (na fotografii vpravo) z roku 1991, kdy byl studentem archeologie a vedl tým speleologů po stopách odvěkých legend, pověstí a tajemství chrámu Panny Marie ve Křtinách. Pod jeho vedením a jeho vlastníma rukama byl učiněn jeden z nejvýznamnějších speleologických objevů ve 20. století - hromadný objev tzv. Křtinských pomalovaných lebek. Foto: Ladislav lahoda 1991.
Objev pomalovaných lebek v neznámé kryptě pod věží chrámu Panny Marie ve Křtinách v roce 1991.
Nejvýznamnější objev svámího Gyaneshwarpuri a jeho kolektivu.
Foto: Marek Šenkyřík 1991
Kdo je svámí Gyaneshwarpuri z pohledu duchovnosti.
Svámí Gyaneshwarpuri je oddaný žák Jeho svatosti Višvaguru Paramhanse svámího
Mahéšvaránandy, Mistra jógy a Učitele duchovní Cesty z Indie, kterého následuje od roku 1996. Za tu dobu prošel bouřlivou duchovní transformací v důsledku probuzení kundalini, která vyústila dne 23. července 2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách ve vysvěcení - sanjás díkšu - za hinduistického a jógového mnicha, ve věku 53 let. Stát se svámím bylo dlouhodobým přáním a cílem jeho života. Proto se postil a odcházel do hor a do lesa meditovat. Až se mu jeho přání doslova zázračně Svámijiho Milostí naplnilo. Od té doby setrvává v santóše - spokojenosti, veškerá světská přání se rozprchla a on se vrací zpět Domů do duchovního domova, z něhož jsme vyšli. Svámí Gyaneshwarpuri působí jako osamělý, mlčící poustevník v jeskyních Moravského krasu. Měl to štěstí, že se narodil v blízkosti tohoto nejsvětějšího území v České republice, magického a mystického prostoru, v minulosti osídleného šamany a poustevníky, na něž se rozhodl navazovat. Není učitelem jógy a nekáže hinduismus. Má právo používat duchovní titul svámí (pán sebe) a nosit oranžové roucho, šat indických jogínů a sádhuů. Získal tímto tuto nejvyšší Svámijiho iniciaci. Je kosmopolitního nadnáboženského smýšlení a vnitřního založení, z tohoto důvodu uctívá rovněž Ježíšovo křesťanství, buddhismus, taoismus a ostatní světová náboženství. Je historicky první hinduistický mnich vysvěcený zde v České republice. Píše odborné publikace z oboru speleologie, sakrální historie a archeologie a v neposlední řadě vlastní originální, z knih nevyčtenou mystiku a filozofii, básně, duchovní příběhy a pohádky s duchovním ponaučením. Následuje ve všem Sílu Lásky a kráčí po Cestě Poznání (džňanajóga) jak vyplývá z jeho duchovního jména Gyaneshwarpuri (gyana=džňana), které se překládá jako "Ten který poznal". Je tedy vnitřně džňánín čemuž odpovídá jeho na první pohled nesrozumitelná životní filozofie poustevníka. Od narození je osvobozený, dosud ale nerealizoval nejvyšší stav vědomí mókšu, kdy individuální "já" se stává celým Vesmírem. Má však vlastní vnitřní vedení a napojení na Boha, Božské Já. Realizovat Boha a dosáhnout Osvícení je jeho nejvyšší a jediný Cíl v tomto zrození, jemuž zasvěcuje svoji duchovní jógovou sádhanu, meditaci v ústraní, mantra džapu, opakování Božího jména, modlitby, jógové ásany, kriji ap. podle Systému Jóga v denním životě Paramhanse svámího Mahéšvaránandy. V současnosti se často sdržuje na osamělých a pustých místech v horách a v lesích. Od dětství samostatně studoval Bibli, nikdy však neříkal že je křesťan. Později studoval Bhagavadgítu a jiné svaté spisy indické. Přečetl rovněž některá buddhistická a taoistická svatá písma. Nejvíce ho však oslovila moudrost svámího Šivánandy z Rišikéše, Paramhansy Jóganandy, Ramana Maharišiho, Chan-Šana, Bhagvána šrí Díp Nárájana Maháprabhudžího a samozřejmě svámího Mahéšvaránandy, v němž rozpoznal esenci svého duchovního nazírání Pravdy ze svých meditačních jeskyní a horských poustevnen. Uctívá rovněž ideál himalájských jogínů indických a sv. Františka z Assisi. Nevyučuje jógu veřejně a jako skutečně pravý džňánín, muž poznání, nepřijímá ani studenty jógy ani osobní žáky. V současnosti žije na základě doporučení Svámijiho se svou maminkou v malém ášramu v Brně - Bosonohách. Poustevník Gyaneshwarpuri je někdo o kom se bude především mlčet, neboť totiž v sobě slučuje bezmeznou pokoru Františkovi řehole s bezmeznou tvrdostí šrí Dévpurídžího proti démonům egoismu. Toto je přátelé himalájská jóga v České republice.
Iniciace svámího Gyaneshwarpuri do starobylého mnišského řádu indických hinduistických svámí. Obřad vede Jeho svatost Višvaguru paramhans svámí Mahéšvaránanda. Střílky - ášram, 23. července 2021.
Autorská práva - Copyright.
Respektujte prosím autorská práva běžná pro takovýto typ webové prezentace. V případě zvláštního zájmu dále použít pro své vlastní publikce tyto materiály, fotografie a odborné primární informace - kontaktujte ihned autora webu. Bude to pravděpodobně po konzultaci možné.
SWAMI GYANESHWARPURI POUSTEVNÍK
